Járo, nebo jaro? Páni, nebo paní? Měli vidění, nebo byli viděni? Každá ráda dráhu, nebo každá rada drahá?
A tak dále…
Proč je těžké mluvit česky tak, aby to taky česky znělo?
Když přemýšlím na tím, co dělá češtinu češtinou, docházím k závěru, že to je její rytmus. O melodii češtiny se říká, že vlastně žádná neexistuje. To samozřejmě není pravda. Je jen míň výrazná než v mnoha jiných jazycích. A možná spolu ta “nevýrazná” melodie a rytmus souvisí.
Co tedy stojí za tajemstvím rytmu češtiny? Je to fakt, že slovní důraz nebo přízvuk není nijak spojen s délkou slabik. To znamená, že např. ve slově “tatínek” je důraz na počátečním ta-, potom je dlouhé, ale nepřízvučné -tí- a nakonec úplně nevýrazné krátké -nek.
To se lehko čte nebo poslouchá, lze to i teoreticky pochopit, ale pro mnoho studentů češtiny jako cizího jazyka je to téměř nerealizovatelná mluvní akrobacie. Proč?
Protože to v jejich rodném jazyce je prostě jinak. Často jsou důrazy a délky spojené. Ovšem mluvčí těch jazyků o tom nemají ani tušení. Objeví to až ve chvíli, kdy jim řeknu, že jejich “máso” je “maso”, ten “tatínek” není “tátinek” nebo že “vesele” můžeme vypadat, ale že jejich dítě je “veselé”.
Čeština má totiž takzvaný silový přízvuk. Pracovně tomu říkám “pytel brambor”. Když řeknu “maso”, tak na slabiku ma- jakoby spadl na zem těžký pytel brambor. To je rychlé, netrvá to dlouho, a proto slabiku ma- nijak neprodlužujeme, nijak “nezpíváme”. Je to jen takové těžké, tupé, suché a krátké ma-. Jako když bouchnete pěstí do stolu. Bum!
Stejně krátký zvuk se ozve, když řekneme ta- ve slově “tatínek”. Po tomhle krátkém, ale důrazném, silném, těžkém ta- následuje lehké, slabé, ale pozor, dlouhé -tí-. Je třeba mu dát dech, neuseknout ho. Představte si, že drnkáte na kytaru – drrrrnk. Struna chvíli zní. A přesně takhle musíte nechat znít to dlouhé -tí-.
Zjednodušíme to: důrazná (krátká i dlouhá) slabika je jako padající pytel brambor a dlouhá slabika jako znějící struna kytary – drnknout můžeme silně (na první slabice ve slově), ale taky slabě (na jiných slabikách), ale pořád bude znít déle.
Se svými ukrajinskými studentkami jsem zkoumala, proč je tak těžké dodržovat dlouhé a krátké vokály a slabiky. Došly jsme k tomu, že čárka nad písmenem jim moc nepomáhá. A víte proč?
Moje vysvětlení asi není jediné, ale vychází ze zkušenosti.
Když jsme se jako malé učily ve škole rusky (já i ty Ukrajinky), čárka znamenala přízvuk, důraz!!! A co se v mládí naučíš… To nezapomeneš. Takže v podvědomí má hodně studentů uloženo, že čárka = důraz. Pro Ukrajince je ruština trochu bližší jazyk než pro Čechy (myslím čistě z jazykového hlediska, citově to dneska asi už moc neplatí, ale tohle je text o jazyce, ne o politice), takže ty přízvuky celkem přirozeně cítí. A tak ty čárky ignorovali – vždyť přece vím, kde ten přízvuk/důraz je. A podvědomí je zlomyslná potvora. Proto moji studenti čárky úspěšně ignorují i v češtině. Jejich podvědomí jim brání. Rozum ví, že české čárky znamenají délku, ale podvědomí jim říká, že není třeba jim věnovat pozornost – je to přece přirozené.
Haha, nic v cizím jazyce není přirozené!
A v češtině se stala strašná věc – přízvuk/důraz a délka jsou jako bývalí manželé. Rozvedli se. Jen na první, přízvučné, slabice se někdy potkají. Jinak jdou každý svou cestou – pan Přízvuk nebo Důraz (prostě ten Silák) se drží prvních slabik a prepozic, kdežto paní Délka si nevěrně přeskakuje se slabiky na slabiku. Ne úplně jak se jí zachce, ale tak, že dlouhá slabika může být ta první, druhá, třetí nebo šestá ve slově. A slovo může mít několik dlouhých slabik, klidně i tři vedle sebe. A jenom ta první bude silná, přízvučná, důrazná.
Kdyby bylo jedno, kde je krátká a kde dlouhá slabika, nebyla by to čeština.
Můžete namítnout, že když řeknete špatně jedno slovo ve větě, pořád vám budou rozumět. Ano, budou. Ale když řeknete špatně nebo nepřesně všechna slova ve větě, pomícháte důrazy a délky, posluchač se brzy přestane orientovat. Nebude vědět, kde začínají a končí slova a přestane vás poslouchat. Je to tvrdé, ale pravdivé.
Ale vrátím se ke svým ukrajinským studentkám. Napadlo mě napsat jim ty dlouhé slabiky tak, že vokál napíšu třikrát. Takže ne “tatínek”, ale “tatííínek”. Efekt je okamžitý a stoprocentní. Dlouhá slabika je opravdu dlouhá. Pak už jen zbývá bouchnout pěstí do stolu, aby první slabika ta- dostala tu správnou sílu a byla důraznější než druhé -tííí-. Funguje to a pomáhá to.
Existují i další tipy a triky, jak docílit srozumitelné až autentické výslovnosti v češtině. S kolegyní Michaelou Paldusovou, která je mistryní ve výuce výslovnosti, jsme připravily kurzy výslovnosti. Jeden proběhl v létě, trval 4x 60 minut a byl zaměřený právě na krátké a dlouhé vokály. Delší kurz, na kterém budeme ukazovat a trénovat důrazy a délky, ale taky výslovnost d, t, n/ď, ť, ň a ř/ž/š, začne v polovině ledna 2025. Pokud cítíte, že by vám mohl pomoct, určitě si přečtěte víc informací a využijte naší zajímavé nabídky. Když zjistíte, že se vám tenhle kurz nehodí, můžete si objednat můj on-line kurz nebo se zapsat na čekací listinu pro další běh toho krátké letního kurzu, který plánujeme zopakovat. A jestli nechcete žádný kurz, ale zlepšovat výslovnost ano, tak mě sledujte na FB – na profilu Veruska Rády a na stránce Flexispeak-Veruska Rády.
Na závěr to shrnu. Délka a přízvuk/důraz jsou v češtině dvě různé věci. Jsou jako rozvedení manželé. Důrazná, silná, hlasitá slabika může být krátká a je vždycky na první slabice ve slově nebo na prepozici. Naopak dlouhá slabika může být uprostřed i na konci slova a je slabá, tichá.
Pomůže vám psát si ty dlouhé s trojitým vokálem (ááá, ííí…) a na ty důrazné si bouchnout do stolu nebo dupnout nohou o zem. A taky věrně kopírujte čárky, když si zapisujete nová slovíčka. Potom si je přečtěte a písmenka s čárkou si jakoby “drnkejte na kytaru”.
Čárka není zbytečná dekorace. To bychom je už dávno z češtiny odstranili. Když nedodržíte délky, je to stejné, jako byste zpívali jinou písničku.